Středisko Zlatá Růže – Jindřichův Hradec

Nelez-sem aneb Mission impossible

Na konci minulého měsíce proběhla akce pro rovery našeho střediska. Účastníci byli velice pečlivě vybrámi z řad zájemců a nejen proto jejich počet nebyl velký. Ovšem na samotné akci, která nebyla pouhou výpravou, ale psychicky i fyzicky náročnou akcí nabytou zajímavými a nevšedními zážitky v novém kolektivu, se to nijak negativně nepodepsalo.

Více celou akci přiblížuje jedna z účastnic – Veverka, Veronika Gryčová.


Vítám Vás v mých vzpomínkách, kde se odehrává nečeká, nevídané, neslýchané. Zkuste si to alespoň takto představitJ.

Připravujete se na misi, máte dán čas a místo setkání + seznam nejdůležitějších potřeb pro přežití. Nevíte do čeho jdete, jaké to bude, ale láká Vás tajemno, které Vás tam patrně čeká. A proto s chutí nasedám se svou věrnou přítelkyní do supermobilu (nebo-li rodičovského taxíku), který nás dovezl na místu předem určené. Na této cestě jsme potkali našeho spoluúčastníka! Myslel si, že se ho někomu zželí a tak jsme ho tedy vzali do našeho supermobilu! Co by se asi stalo, kdybychom tudy třeba nejeli? Po pár minutách se nás tam sešlo dohromady 6 ( 4 děvčata a 2 chlapci ). Společně jsem se shodli, že to bude příjemný rodinný víkend. Opak je pravdou. V našem rozjímání nás vytrhla jakás osoba v kápi s maskou, co usmrtila za bílého dne na náměstí v jednom nejmenovaném sídle nevinného občana, po kterém zůstal pes. V našich oněmělých tvářích se čeřil zmatek. Když v tom odněkud vyběhl policista se zbraní v ruce a začal na nás křičet, že jsme vrazi a proč jsme to udělali. Načež nás svázal a táhl kamsi do věznice. Nebudeme tady rozebírat pohledy našich spoluobčanů a tu potupu, když jsme procházeli svázáni jako nějací vrahové, přičemž všichni přítomní viděli, že my jsme to nebyli! Ale samozřejmě naše úřady nikomu nevěří a tak jsme si to štrádovali do věznice na výslech. Někteří z nás odmítali mluvit a tak se policisté rozhodli řešit situaci radiálně, tedy mučením ostatních. Když jsme tedy všichni vypověděli co jsme viděli, a i přesto nám nikdo nevěřil, přemístili nás do vazby. Ovšem policista, který nás zatkl nám prozradil, že ví že jsme to nebyli my, ale že potřebuje něco od nás, že si nás vybral úmyslně. Zmatečně mluvil něco o nějaké biologické zbrani, která má v neděli někde vybuchnout a bláznovi, který chce zlikvidovat svět. Pomohl nám dostat se ven s menšími zraněními, někdo na krátkou dobu oslepl, někdo nemohl používat jisté končetiny či jiné části těla. Ovšem to jsme netušili jak je věznice veliká, z vazby jsme se dostali, ale nenapadlo nás, že budeme muset v noci přelézat zeď. Naštěstí tam byli jeho společníci, kteří jistili lana, když jsme ve dvojících lezli na vršek zdi. Po přelezení jsme se po tmě vydali dál lesem a přes vesnice až na místo našeho výcviku, jak nám oznámil Chuck, který vedl toto zařízení. Po náročné noci na nás čekal čaj a příjemný spánek. Kdo by čekal nějaké ubohé výcvikové vybavení je na omylu, protože Chuck nás vychovával se vším všudy. Tudíž jsme spali v pokojích po třech, kluci i holky dohromady (žádný stud neuznáváme). Naše sociální zařízení bylo obrovské, jaké byste na takovém výcvikovém táboře nehledali. Toto jsme alespoň zhruba viděli v noci. Ráno nás z lehkého špiónského spánku vytrhla překrásná melodie a jakýs Africký budíček, člověk by myslel, že asi zemřel a je v ráji, ale když hudba lahodící uším utichla ozvalo se „Budíííček!“, což nás bezpečně vrátilo do reality. Tak honem do práce. Ráno jsme se dozvěděli kde to vlastně jsme a Chuck Lukeš nám povyprávěl co nás čeká. V prvé řadě seřízení velitelského času. Jenže mezitím se do toho vpletl Bezhouse (popravdě netuším jak se tam dostal), který nám ukradl snídani, takže jsme si ho podali, jako správní ranaři!. Seřízení Chuckovým časem znamenalo odevzdat všechny časoměřiče co jsme měli u sebe. Po vydatné snídani jsme se do nedaleké laguny vydali lovit vajíčka s.., vlastně s klíčem k naší duši. Chuck měl trpělivost s našimi nechápavými mozky a tak se to vše obešlo bez komplikací, až na několik kusů velmi mokrého a špinavého oblečení. Pro zahřátí nožek jsme si se všemi lidmi z výcviku zahráli Ringoball! V tuto chvíli nás Chuck proměnil v dělníky a vedl nás do důlní šachty, tam jsme „pracovali“. Najednou to na nás vše začalo padat, bořili se stropy, zdi a my nevěděli kde jsme, protože všude byla tma. Křičením jednoho slova jsme našli své lidi a zachránili zraněného. Chuck s námi musel být velice spokojen, přežili jsme všichni. Mezi tím vším svačinka, co nám bodla – musím pochválit velmi vydatná jídla! Potom jsme pokračovali ve výcviku, tentokrát mozkové buňky. Člověk by řekl, že na takové zaměstnání matiku nepotřebuje, ale agenti přece musí logicky uvažovat a dodržovat správný pitný režim. Také jsme zkoušeli to jak si dokážeme rozumět beze slov, pomocí rukou. Au kručí v břiše, není čas oběda? Jenže máme všechno kontaminované. Musíme si něco ulovit! „Sákra, to je vysoko“, musíme si poradit, vylezeme, přelezeme, hlavně náš Tarzan (pochvala jemu patří). Konečně je vše uloveno a teď to uvařit, protože kuchyň je taky kontaminována. Takže každý dle chuti si kuchtí co je mu po chuti. Nemáme tušení kolik je hodin, ale cpeme se jako o život. Ve třech lidech zvládneme bez problému plný kotlík Číny. Mňám. Výcvik pokračuje. Po úklidu zbytků oběda odjíždí další, ale za to se dostavil náš profesor! Popisuje vznik země a viru, kterého se musíme zbavit, tedy vznik biologické zbraně jeho pomocníka, který zběl na špatnou cestu a my ho musíme zastavit, jenže se do toho pletou jakýsi vampíři, kteří potřebují protilátku! Kterou má ale jen on. Nakonec si napíšeme písemku, samozřejmě si nikdo netroufne opisovat, ani mít tahák, natož pak spát o hodině, nebo jíst!! Ještě před tím jsme také vyplňovali naši duši, pár otázek o nás, abychom se poznali. Přesně ty, které jsme ráno vylovily z laguny. Po přednášce, sváče a testu jsme vyzkoušeli opak. Zkoušeli jsme jak moc úsílí nám dá udržet při životě smrtící viry HIV, Ebolu a Ptačí chřipku. Oba týmy jsou si rovni, to dokazuje, že vybrali ty pravé, co drží při sobě a jsou stejně dobří! Vyčerpáni jsme čekali na teplou baštu a konzultovali naše duše. S lítostí jsme zjistili, že nás musí opustit jeden účastník. Už nás bylo jen pět, ale nám to nevadí, protože my jsme prostě dobří! Po vydatné véče, při které jsme probírali ústav, ve kterém jsme byli shodnou okolností všichni vychovaní jsme se uložili na pokoje. Ještě jsme pořádně ani nezabrali a ozvali se rány, jako by nás přinejmenším bombardovali! Bouřka? Co to je u všech čertů za rány?! Chuck křičel a stále ty rány. Donutily nás vylézt ven. Přepadli nás, 10 ohnisek, které musíme uhasit, ale pořád jsou tady a brání se. Nemáme moc času ani životů. Rychle!! Nakonec jsme zdárně ubránili a čekala nás slastná, klidná noc. Zítra nás přeci čeká velký den, musíme se pořádně vyspat. Bohužel nemáme ponětí o čase. Nýbrž ráno nás probudili, o snídaní jsem vyslechli rozhovor skrz vysílačku kdy a kde. Přečetli jsme si ranní noviny a dali si dvě a dvě dohromady. Profesor se zřítil s letadlem a jeho životní práce byla rozmetaná na kusy v okolí našeho tábora, takže do akce! Musíme se rozdělit, posbírat všechny kousky letadla a černou skříňku. A být v určenou dobu na daném místě. V každé skupince musí být samozřejmě chlap. Takže jsme se dohodli a vyrazili. Přesto, že jsme dostali tu lehčí trasu, potýkali jsme se s problémy už na počátku. Protože nám vrátily časoměřiče a protentokrát, abychom všechno stihli, nám odvezly věci, tak jsme neustále nestíhali. Naštěstí jsme měli vysílačky na domluvu s druhou skupinou, nakonec Mou drahou věrnou přítelkyni začalo bolet koleno a tak jsme ji poslali rovnou na místo určení, že my to zvládneme. Jenže náš orientační smysl velmi selhával. Vlezli jsme na špatný vrch, potom jsme nemohli najít vrchol toho správného a nakonec jsme slezli ze špatné strany a vyšli jsme u opuštěného statku, kde nás málem roztrhal jakýsi hlídač. Ale nikdo nikde. Tak jsme se vydali někam naslepo a zjistili, že jsme strašně daleko od místa, kde máme být a nemáme čas. Jenže ani místní obyvatelé netušili, kudy máme jít a jak se tam dostat. Druhé skupince to vše šlo jako po másle a tak na nás počkali a my se tedy se zacházkou pár (počítali jsme kolem 13J) kilometrů doploužili také. Našli jsme poslední díl „skládačky“ a rychle začali vařit protilátku, ale pletl se nám do toho mistr biologické zbraně a tak jsme ho museli zpacifikovat stejně jako jeho dva kumpány. Vítězství!!! Dokázali jsme to, porazili jsme je! Chuck je spokojen a my též. Unavení a vyčerpaní se ploužíme k jídlu a pití, kde jsme si předali „suvenýry“ a povídali s těmi našimi třemi hlavními učiteliJ. Co dodat k návratu do domova? Jelikož naši tři přátelé chytře jeli supermobilem a my hromadnou dopravou, tak se nemuseli potýkat s obličeji spolucestujících, kteří se pomalu chytali za nos a už měli na jazyku nějaké jizlivé poznámky k naší vizáži. Na některých vylo vidět, že nás každou chvíli slušně požádají o to, abychom si vystoupili, ještě štěstí, že máme tak zdvořilí národ. Již v našem městečku nás čekal Chuck s přáteli a vyptávali se jsme-li unaveni. „Neumíš si představit jak“, znělo v našich hlavách ale z úst vypadlo: „Jsme v pohodě, co nás čeká?“ . Správně poznali, že už nemůžeme a pustili nás zpět do rodičovského taxíku a obyčejné postele a sprchy! J Přesto jsme se za ten víkend naučili tolik, že nelitujeme nikdo! Díky za báječné zážitky, jídlo, partu lidí a nové dovednosti. Jako poslední věc si dovolím rovnici:

Misson Impossible = Opravdu epesní, grandiózní, realitiví, irelevantní, husto či mega-pekelný víkend:)

Zanechte, prosím, komentář

XHTML: Můžete použít tyto značky: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>